Více než tisíc firem v ČR čeká v blízké době mnohem podrobnější reporting o emisích a udržitelnosti než dosud. V roce 2024 začne platit směrnice o nefinančním reportingu (CSRD), která se týká zejména životního prostředí. Samotná povinnost reportovat sice společnosti nenutí k dekarbonizaci, ke konkrétním opatřením je zřejmě donutí trh. „Už dnes je vyvíjen tlak na firmy k tomu, aby sbíraly data, reportovaly transparentně a věrohodně, ze všech stran, od investorů přes zákazníky až po vlastní zaměstnance,“ říká v Adastra podcastu David Janků, reporting konzultant z Frank Bold Advisory.
- Která data budou muset firmy sbírat, aby splnily povinnosti ESG reportingu?
- Jaké obecné a sektorové standardy se připravují v rámci směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD)?
- Podle jakých kritérií si budou firmy stanovovat plány na dekarbonizaci?
- Ve který otázkách ESG reportingu firmy v současné době nejvíc tápou?
Poslechněte si podcast
Přečtěte si podcast jako rozhovor
Ivana Karhanová: V roce 2024 vstoupí v platnost nová směrnice CSRD, Corporate Sustainability Reporting Directive. Ve zkratce nefinanční reporting, ze kterého půjde vyčíst, jak se firmy staví k životnímu prostředí, sociální oblasti a k řízení firmy. V České republice se bude v první fázi týkat více než tisícovky firem. Dnešním hostem je proto David Janků, reporting konzultant z Frank Bold Advisory. Dobrý den.
David Janků: Dobrý den.
Ivana Karhanová: Vy máte pobočku v Bruselu. Vaši právníci se podílejí na tvorbě balíčku legislativy k reportingu, k udržitelnosti, k EU taxonomii. Pojďme vysvětlit, co znamenají všechny tyto pojmy, to znamená CSRD, SFRD a EU taxonomie.
David Janků: Ony jsou všechny součástí jednoho balíčku, o kterém se v českém mediálním prostoru hodně mluví. To je i o Green Deal, což jsou taková dvě magická slovíčka. Všichni o nich ví hlavně ve spojitosti s auty. Ale samozřejmě je tam toho mnohem víc, jak říkáte, přesně ty jednotlivé regulace.
On je tam takový trochu hierarchický systém. Celý ten systém je nastavený tak, aby reagoval na pohyby na trhu. Ta regulace se snaží zejména o transparentnost. Není to tak, že by stanovovala nějaké povinnosti konat. Když půjdeme seshora, tak nejvýše je to SFDR, to je nařízení o udržitelnosti ve finančním odvětví, které stanovuje podmínky pro investory, klasifikace zelených produktů, že musí mít nějaké politiky odměňování navázané na udržitelnost, dělat si analýzu rizik a podobně.
Od nového roku teď budou muset i sbírat určitá data. Co se týče jejich investic, to znamená, kam investují, do jakých oblastí a jaká jsou tam rizika. Takže to je to nařízení SFDR. To už máme v platnosti od roku 2021 a některé povinnosti z něho ještě dobíhají. A ten největší balíček už ale platí pro investory.
Potom máme směrnici CSRD, o které jste mluvila. Její text směrnice byl schválený v posledních týdnech. Ale tu směrnici doprovázejí ještě standardy reportingu o udržitelnosti a ty se teď analyzují, finišují. Evropská komise je bude schvalovat za krátkou dobu. Do konce roku už by měly být platné, respektive dodělané, ty standardy budou závazné a společně se směrnicí, budou platit od roku 2024 postupně v různých fázích.
Pak jste zmiňovala ještě EU taxonomii. To je nařízení právní povahou, ale nestanovuje úplně samostatně žádné konkrétní povinnosti. Je to spíš takový kompas pro investory, jak se zorientovat v tom, která investice je udržitelná a která ne. Ona pro určitá odvětví a určité aktivity stanovuje nějaké limity. Je to velmi technický dokument, má stovky stránek.
Je tam šest cílů. Zatím byly vydány dva a budou ještě další čtyři. Je to takový kompas, celé to nařízení, a do něho se investoři můžou podívat, aby si ohodnotili, jestli projekt nebo aktivita, do které investují, je zelená nebo ne. Takže to jsou ty hlavní nástroje.
Přichází ještě další. Jedná se teď o směrnici CSRD o due diligence, náležité péči, která jako první z celého toho balíčku bude stanovovat konkrétně nějaké povinnosti konat. Dopadne ale jenom na ty největší společnosti s určitým obratem, velikostí, počtem zaměstnanců a bude platit až za X let, zatím je ještě v jednání.
Ale z celého toho balíčku jako jediná stanovuje povinnost se nějak chovat. Ty ostatní jsou hlavně o transparentnosti.
Ivana Karhanová: Když stanovuje povinnost se chovat, co si pod tím můžeme představit?
David Janků: Ta směrnice se zaměřuje na náležitou péči, což je proces, kdy firma nebo kdokoliv, kdo vykonává náležitou péči, by měl identifikovat, jaké negativní dopady mohou být spojené s jeho činností. Jednat nebo zavést opatření tak, aby jim předcházel, případně když některé negativní dopady nastaly, tak je zmírňovat a poskytovat nějakou nápravu.
Bavíme se ale opravdu o horizontu několika let. Ty aktuálnější regulace jsou ty předchozí.
Ivana Karhanová: Ale některé z těch regulací, především nařízení o zveřejňování informací souvisejících s udržitelností, Sustainable Finance Disclosure Regulation, tak ta už je pro některé firmy v platnosti.
David Janků: Podle tohoto nařízení už je nyní povinné pro účastníky finančního trhu určitého typu dávat svým klientům informace o rizicích, která se pojí s těmi investicemi, s těmi produkty, kam ti klienti investují.
Zase je to transparentnost, takže ta společnost, finanční instituce, může uvést, že rizika jsou nějaká, ale že úplně nesledujete dopady. Může tam proběhnout nějaká základní analýza, ale zkrátka musí tam být v nějakých smluvních dokumentech pro toho klienta.
Ivana Karhanová: Jestli to chápu dobře, tak zatím tohle vymezení je poměrně vágní, a proto nastupují další regulace, které to budou zpřesňovat tak, ať u všech firem srovnáváme hrušky s hruškama.
David Janků: Dá se říct, že je to na sebe v hodně věcech navázané. K nařízení SFDR jsou vydané taky takzvané Regulatory Technical Standards, a ty stanovují určité indikátory, které budou muset firmy sbírat od začátku roku 2023.
A tam by měli investoři zjišťovat, kolik firem nebo kolik investic jejich portfolia má takovou a takovou uhlíkovou stopu, jestli jsou tam s nimi spojené dopady na lidská práva, kolik z těch firem má zavedené určité politiky.
Není povinnost zvyšovat to číslo, ale být transparentní ve sběru těch dat. Proto, aby bylo tohle umožněno, mají firmy povinnosti co se týče reportingu, transparentnosti, aby byli schopni dodávat informace svým investorům.
Ivana Karhanová: To znamená, že ten reporting je nezavazuje k žádným následným akcím, jenom jim ukládá všem měřit stejnou měrou. Srovnávat hrušky s hruškama a jablka s jablky, když budou vykazovat třeba uhlíkovou stopu.
David Janků: Přesně tak. V těch standardech je spousta indikátorů, protože je to oblast ESG a v těch jednotlivých oblastech je hodně podtémat. Ne všechna témata jsou taky materiální nebo významná pro každou firmu.
Každá firma by si měla provést nějakou analýzu materiality, to znamená na základě dopadů toho tématu na její finanční výkonnost nebo na její životnost. A taky na základě dopadů směrem ven, jaké má dopady na společnost a na přírodu. Společnost si musí určit, jaké téma je pro ní zásadní.
Co se týče uhlíkové stopy, tak ta zrovna je téma, které je stěžejní pro celý reporting a celý Green Deal systém. K tomu by měly postupně sbírat data všechny společnosti. Ale co se týče podtémat, třeba emisí nějakých znečišťujících látek do vody nebo nějakého určitého typu vztahu s dodavateli, který je jenom u určitých firem, které třeba odebírají produkty z konfliktních oblastí, tak to jsou témata, která budou důležitá jenom pro určité firmy, ne pro všechny.
Ivana Karhanová: To znamená, že když jsem chemička, tak logicky můžu očekávat, že bude pro mě důležité třeba časem zlepšovat nebo snižovat znečištění životního prostředí, případně tu svoji aktivitu něčím pozitivním kompenzovat.
David Janků: Teď je potřebné na základě indikátorů v těch standardech uvést nějaká množství látek, která ta firma vypouští. Není to o tom, že nutně musí to číslo snižovat, ale zase je to něco, co by měla pokrýt do budoucna ta směrnice o náležité péči, kdy pokud firma dosáhne nějaké velikosti a ty dopady budou mít nějakou závažnost, tak už by měla mít povinnost konat a předcházet těmto negativním dopadům na životní prostředí a na společnost.
Ivana Karhanová: Jak vy teď na českém trhu vnímáte přístup firem k reportingu, protože ty ty největší by už od ledna 2023 měly sbírat některá data?
David Janků: Ano, datum se posunulo. Během vyjednávání to bylo, že za finanční rok 2023 by měly firmy data sbírat, ale nakonec se to posunulo. Bude to až za rok 2024 a reporting v roce 2025 v první fázi, která se bude dotýkat firem, které už měly povinnosti podle směrnice o nefinanční reportingu.
Ta už je několik let stará a je implementovaná do českého zákona o účetnictví. To jsou zejména velké firmy s 500+ zaměstnanci, které jsou kótované na burze, a taky subjekty veřejného zájmu, kam patří zejména finanční instituce. Ty už mají samozřejmě nastavené procesy mnohem lépe než firmy, pro které to téma zatím nebylo vůbec důležité a teď zjišťují, že to nějak nastupuje.
Co se týče našich zkušeností z trhu, z naší činnosti, tak moje odpověď, co se dá očekávat, je, že většina firem na to zkrátka není připravená. Je potřeba ten trh edukovat. Určitě je potřebné, aby si investoři sami vymezili, jaké informace budou chtít od firem, subjektů, do kterých budou investovat nebo kterým budou poskytovat půjčky a úvěry. Ta edukace je důležitá.
Termíny a vyjednávání jsou tam posunuté o ty dva tři roky a celý proces je rozfázovaný do několika fází, kdy to spadne až k těm menším firmám právě proto, aby byli všichni schopni se na to připravit a měli dostatek času.
Ivana Karhanová: Vy říkáte, že samy firmy potřebují edukovat. V čem nejvíc tápou?
David Janků: Nejvíce tápou v otázkách, na které standardy dávají největší důraz. A to je určitě oblast změny klimatu a s ním spojené uhlíkové stopy, výpočet uhlíkové stopy nebo zmapování uhlíkové stopy, protože firma nikdy nezmění úplně stoprocentně celou svoji uhlíkovou stopu, jelikož tam se používají nějaké faktory. Tak to je téma, které je zdaleka pro ty firmy největší překážkou v rámci těch standardů.
Abych řekl příklad, tak máme i oblast social. Tam se jedná o vlastní zaměstnance. Indikátory jsou počet zaměstnanců, diverzita a podobně, což jsou věci, o kterých ta firma ví, má je nějak zdokumentované. Jde tam o poměrně jednoduché počty.
Ale co se týče uhlíkové stopy, kdy používáme nějaké emisní faktory, přepočítáváme a podobně, a kdy emise produkuje nejenom sama firma, ale jsou to i emise spojené s její činností, to znamená s jejími dodavateli, dopravou zákazníkům a další.
Tak to je největší téma, na které ty důrazy dávají největší standard a ve kterých se firmy budou muset i nejlépe a nejvíce zorientovat. Je tam největší nedostatek povědomí o těch informacích.
Ivana Karhanová: To, co jste popsal, by mělo mít – alespoň já si to tak představuju – tři fáze. Ta první je, že ta data musím umět přes tu firmu posbírat, pak je musím nalít do nějakého přepočítávacího nástroje, pak z toho dostanu ten report. A pak by si tedy ta firma ještě měla říct: OK, naším cílem bude tyhle složky naší činnosti optimalizovat nebo zlepšit.
David Janků: Dá se to tak říct. První krok je zkrátka po těchto fázích, které jste zmínila, zmapovat si uhlíkovou stopu alespoň přibližně. Protože když firma bude vědět, v jaké oblasti produkuje jaké emise, tak samozřejmě potom může začít nastavovat nějaké cíle, plány a podobně, jak ty emise postupně snižovat. Velké téma, na které se ty standardy, které doprovázejí směrnici CSRD, zaměřují, je pojem dekarbonizační plán nebo plán klimatické tranzice.
A to je nějaký proces, který by firmy do budoucna měly dělat čím dál více. Je to nastavení nějakých cílů, toho, jak do roku 2030 snížit o určitá procenta uhlíkovou stopu a jakým způsobem. A mělo by to všechno vést k tomu, aby do roku 2050 proběhla u všech firem úplná dekarbonizace, to znamená, aby ta uhlíková stopa byla ideálně nulová.
Ivana Karhanová: Když vezmeme ten první reporting jako základ, tak já si vyjedu v roce 2025 první report za rok 2024. Co se s ním bude dít dál? Kdo bude tou autoritou, která bude hlídat, jestli firmy svoje povinnosti plní a dodržují tak, jak by měly?
David Janků: To je velké téma, co se týče reportingu samotného, protože samozřejmě, když půjdu o krok zpátky a budu ještě mluvit o SFDR, o tom nařízení o udržitelnosti ve finančním odvětví, tak tam je konkrétně nastavený regulační orgán, kterým je v Česku ČNB. Ta by měla dohlížet na to, jak investoři a účastníci finančního trhu splňují ty povinnosti nebo označují správně produkty jako zelené a podobně.
S tím jsou spojené nějaké sankce, které jsou implementované do několika českých zákonů, kde je mechanismus nějakého vynucování poměrně jasný. Ale co se týče reportingu všech ostatních firem na základě směrnice CSRD, tak tam bude velkým prvkem ověřování, audit těch informací. Pro směrnici CSRD vznikají teď samozřejmě nějaké standardy, které jsou pro sektory napříč odvětvími nebo pro veškeré sektory.
Postupně by však měly vznikat i sektorové standardy, které budou stanovovat nebo popisovat konkrétněji, čím se má ta firma zabývat a co má reportovat. Do roku 2026 by měl vzniknout taky samostatný standard pro auditory. To znamená, jakým způsobem ověřovat informace, které ta směrnice stanovuje.
Společně s tímto standardem to bude nastavené tak, že až ten standard bude platný, tak podle určitých kolejí, fází, velikosti firmy a toho, co má reportovat, bude potřebné, aby ta firma měla informace ověřené na základě právě prověření auditorem. Co není úplně jasné, je zatím to, že pokud si firma audit neudělá, co bude následovat? To je ještě otázka. To je velké téma.
Ivana Karhanová: Ptám se na to proto, že všechny firmy mají povinnost třeba do serveru Justice.cz nahrávat finanční výkazy.
David Janků: Ano, do obchodního rejstříku.
Ivana Karhanová: Přesně tak. Ale ty, které to neudělají, tak to reálné vymáhání a sankce v praxi příliš nefungují. Takže proto se ptám, jaký je záměr tady. Jestli to bude na vynucení investorů a třetích stran, nebo se toho ujme nějaká autorita?
David Janků: Vymáhání je vždycky největší otázka. Samozřejmě si můžeme nastavit povinnosti od A do Z, ale jak říkáte, vymáhání je určitě obrovské téma. Jak jsem zmiňoval na začátku, tak celý ten systém má fungovat tak, že má vytvářet tlak shora a možná i z obou stran na ty firmy, nejenom shora od investorů, protože investoři sami musí sbírat nějaká data.
Je to i reputační věc, kdy investoři samozřejmě budou chtít mít to nejsilnější portfolio, které je nejvíce v souladu s tématy udržitelnosti. Velkým tématem pro firmy je i to, co žádají jejich zákazníci a vlastní zaměstnanci. Takže ten tlak na firmy k tomu, aby sbíraly data, reportovaly transparentně a věrohodně, přichází ze všech stran.
Ivana Karhanová: Ale když jste zmínil zákazníky, tak zákazník nemá moc šanci poznat, jak ta firma skutečně přistupuje k životnímu prostředí. Protože když si vezmu třeba módní průmysl, tak u všech značek najdete část zboží, které by mělo být udržitelné.
Ale já jako spotřebitel nepoznám, že to tak je, a nepoznám, jestli ta firma se snaží více či méně o nějaký greenwashing. Myslíte, že spolu s těmi standardy bude tohle srovnané na jednu úroveň, že to umožní i spotřebitelům se v tom líp vyznat?
David Janků: Určitě. Greenwashing, skvělý pojem, který se zmínila, s celým rámcem Green Dealu hrozně úzce souvisí. A snaha všech těch regulací je právě postihovat greenwashing. Když mluvím o SFDR – teď se bavíme třeba o investicích, individuálních investorech – tak tam je jasně vymezený proces popisu těch vlastností, aby bylo možné produkt označit za udržitelný nebo zelený.
Co se týče standardů reportingu, tak jejich hlavní cíl je právě sjednotit všechno, co bylo doteď. Reportovacích standardů doteď bylo mnoho: Global Reporting Initiative, Task Force on Climate-Related Financial Disclosures a další. Je jich mnoho a hodně z nich se zaměřuje na konkrétní dílčí témata.
A co je právě cílem těch nových standardů, je přesně standardizovat veškeré informace a to, jak firmy o nich reportují. Ty informace by měly být potom dohledatelné ve výroční zprávě, která bude samozřejmě součástí obchodního rejstříku, a společnost by měla zároveň být schopna integrovat dohromady informace o své finanční výkonnosti a o výkonnosti v oblasti udržitelnosti. Takže tyhle informace by měly být dostupné.
Co se týče poznávání udržitelnosti firmy v obchodě, kdy si člověk něco kupuje, to je další otázka. U rámců se bavíme o nějakém reportingu, uvádění informací na papíře, někde v nějakém systému. Takže nějaká edukace spotřebitelů určitě bude vhodná, aby věděli, kde ty informace mají hledat.
Ivana Karhanová: Já narážím třeba na to, že pokud si vezmete – když zůstanu u módního průmyslu, který je asi lehce představitelný, tak pokud mám věci vyrobené třeba z biobavlny, ale vozím je přes půl planety z Číny, tak ta uhlíková stopa může být možná díky logistice větší než věci, které jsou vyrobené tady, ale tu cestou nepodstupují.
David Janků: Ano, samozřejmě, tohle je právě věc, kterou by měla ta firma ideálně popisovat v těch svých reportech. A proto tam vzniká tlak, aby si firmy svoji uhlíkovou stopu měřily, aby uváděly, ve kterých oblastech ta uhlíková stopa vzniká.
Když se na to potom zákazník podívá a srovná si třeba dvě firmy vůči sobě, tak může poměrně snadno poznat, která firma co dělá. Reporting se netýká jenom dat a čísel, ale stanovuje povinnosti nějaké informační transparentnosti. To znamená, že nejde jenom o kvantitu těch dat, jaká ta data jsou, jaká jsou čísla, ale i kvalitu informací, popis politik, popis plánu, popis strategií.
Takže když se spotřebitel potom podívá na ten report, tak by neměl vidět pouze tabulku s daty, ve které se nebude moci vyznat, ale měl by pochopit, o co se jedná, jaké jsou záměry té firmy, odkud přichází a kam míří.
Ivana Karhanová: Když se přesuneme do další fáze, to znamená máme reporting hotový, firma má první čísla, tak co by potom mělo následovat? Stanoví si cíle, kterých chce dosáhnout?
David Janků: Určitě to je na motivaci té které firmy. Samozřejmě, pokud se firma rozhodne, že data nechce nějak rok od roku měnit, je to čistě jenom na ní. Není žádná právní povinnost ani podle nových standardů si stanovovat nějaký plán. Ale samozřejmě, řeknu to zase znovu, jde tam o tlak toho trhu, kdy to bude vyžadované ze strany investorů, spotřebitelů, spolupracovníků.
Co se týče dodavatelského řetězce, tak už teď víme, že vzniká hodně spoluprací, smluvních podmínek, kdy si velké firmy vybírají ty menší právě podle jejich snah, například dekarbonizovat nebo snižovat uhlíkovou stopu. Takže myslím si, že trend je jasný.
Hodně firem si stanovuje nějaké plány na dekarbonizaci a myslím si, že se to bude čím dál posilovat a zvětšovat. Takže firmy ne nutně, protože by musely, ale přirozeně to dělají a dělat to budou více.
Ivana Karhanová: Řekl byste, že je trh připravený na to, že s tím bude souviset úprava procesů, možná třeba úprava celého obchodního modelu?
David Janků: To je dobrá otázka. Myslím si, že se na ni nedá odpovědět úplně snadno, jestli trh je, nebo není připravený. Samozřejmě větší firmy, které už se tím tématem nějak zabývají, jsou připravenější. Hodně firem už dnes tvrdí, že jsou udržitelné a jejich činnost je v souladu s těmi standardy nebo s těmi povinnostmi.
Co se týče nějaké transparentnosti, pro hodně firem je to úplně nové téma, možná zejména pro malé a střední podniky, pro které téma udržitelnosti nebylo nikdy zásadní. Jsou ale i příklady malých podniků, samozřejmě těch, pro které to téma je stěžejní.
Myslím si, že trh možná v západní Evropě je o něco připravenější, zkrátka protože je už nějakou dobu progresivnější a ta témata se ve veřejném prostoru objevovala více. Český trh možná tolik ne, ale myslím si, že máme dobrou základnu firem, které se tomu tady už věnují, a organizací, které nějak šíří osvětu. Takže myslím, že to nebude tak těžké.
Ivana Karhanová: Jestli tomu rozumím úplně dobře, dočkáme se jednou toho, že v podstatě na každý výrobek, který si půjdu koupit, budu mít změřenou uhlíkovou stopu? Tak jak mám třeba cenu přepočítanou na 100 gramů, tak budu znát uhlíkovou stopu jogurtů, litru mléka nebo pneumatik na auta?
David Janků: To asi nedokážu říct. Ani nevím, jestli by bylo ideální to takhle vědět. Samozřejmě procesů, jak spočítat uhlíkovou stopu, je mnoho. Je taky na to několik standardů. Jsou různé metody, různé emisní faktory.
Takže nedá se říct, že kdybychom měli u každého produktu uhlíkovou stopu, tak bychom byli i schopni je stoprocentně porovnat, pokud bychom si postavili jeden vedle druhého. To jste mi položila velice záludnou otázku.
Ivana Karhanová: Jestli se třeba jednou dočkáme reklamy, kdy místo ceny se bude promovat třeba uhlíková stopa?
David Janků: To uvidíme, to se asi necháme překvapit. Myslím si, že cena bude vždycky na prvním místě, ale snahou celé téhle iniciativy je, abychom brali ohled na udržitelnost, abychom nekoukali jenom na tu cenu, ale právě i na všechno ostatní, co je spojené s tím produktem.
Takže pokud bychom se dívali – za mě například padesát na padesát – na ty dvě věci a byli schopni upřednostnit udržitelný, ale trochu dražší produkt nad levnějším produktem, který není udržitelný, tak by to byl dobrý výsledek.
Ivana Karhanová: A jaká je vaše současná zkušenost? S čím se na vás firmy obracejí nejčastěji?
David Janků: Co se týče firem, které se na nás obracejí, nejčastěji řešíme právě sběr dat a začátek celého procesu ESG reportingu, protože samozřejmě to není proces na dva tři měsíce, kdy si firma něco posbírá, rychle to napíše do reportu a dá ho ven. Je to vůbec o dostupnosti těch dat, nějaké komunikaci v rámci firmy, komunikaci ohledně toho, jaké oddělení, kdo co sbírá, kdo se čím zabývá, kde ta data uchovávat, kam je posílat.
Tohle jsou všechno věci, které řešíme. Potom samozřejmě je nějaká prezentace těch dat, vytvoření reportu, napsat ho tak, aby byl cílený pro to které publikum, protože některé firmy se zaměřují s těmi reporty spíše na investory, jiné zase spíše na spotřebitele, jiné mají nějaké jiné motivace a jiné publikum.
Jak jsme se už bavili, tak hodně velké téma je i zmapování uhlíkové stopy, které je velkou součástí toho reportingu a bude čím dál větší. A to je něco, čím se zabývá zatím poměrně málo konzultačních firem v České republice. Takže tohle je asi byznysová oblast, která se bude čím dál víc rozvíjet.
Ivana Karhanová: Říká David Janků, reporting konzultant z Frank Bold Advisory. Díky, že jste přišel do studia a někdy na slyšenou.
David Janků: Díky za pozvání.