Shit in - shit out. Bez precizního zadání je studentům ChatGPT k ničemu, říká Tomáš Hülle (ECCEDU)

• Jakou roli budou v rámci vzdělávání hrát univerzity, proč mají s IT firmami z praxe často konflikty a jak je v tom ovlivní ChatGPT?  
• V čem může ChatGPT v budoucnu pomoci znevýhodněným studentům a jak proces vzdělávání výrazně urychlí a usnadní? 
• Jak si s GPT-4 poradili na amerických univerzitách a jak je možné, že jen 14 % z nich umí s umělou inteligencí pracovat? 

Ivana Karhanová: ChatGPT má už svojí čtvrtou verzi. Nedávno ruský student obhájil diplomovou práci, kterou za něj za pouhých 23 hodin napsala umělá inteligence. Co znamená ChatGPT? Je pro vzdělání zkázou nebo budou díky ní všechny práce za jedna? Nebo budeme její používání při studiu trestat? A jak? Dnešním hostem ve studiu je Tomáš Hülle, ředitel a zakladatel European Centre for Career Education (ECCEDU). Dobrý den. 

Tomáš Hülle: Dobrý den. 

Ivana Karhanová: Budeme mít hloupé studenty, za které vystudovala umělá inteligence? 

Tomáš Hülle: To asi těžko. Nebo bude záležet, jak si budete definovat hloupého studenta. Ale obavy vzdělávacího systému, že budou vychováváni pořád hloupější a hloupější studenti, jsou tu už po staletí. A je vlastně úplně jedno, jestli se bavíme o tom, že je tady nějaký nový vynález knihtisku, kalkulačky, tužky nebo čehokoliv jiného.  Obavy jsou tady pořád a nemám pocit, že bychom byli hloupější a hloupější. 

Ivana Karhanová: Ale není to spíš naopak? Nemáme spíš pořád chytřejší a vzdělanější studenty, kteří vlastně dokážou obsáhnout širší penzum informací. 

Tomáš Hülle: To je úplně přesně to, co jsem tím myslel. Ano, přesně tak. 

Ivana Karhanová: Jak vy sám vnímáte použití GPT nebo jakéhokoliv jiného nástroje s umělou inteligencí v rámci studia? 

Tomáš Hülle: Už od nějakého listopadu minulého roku, kdy byla původní verze vypuštěna, GPT používáme, zejména vlivem našeho marketingového oddělení. A v tuto chvíli obrovským způsobem usnadňuje práci. Přijde mi, že jsme třeba čtyřikrát či pětkrát efektivnější.  

Spoustu věcí, které byste dříve hrozně složitě získávali a textovali, dokážeme nyní velice rychle získat právě díky tomuto nástroji. A potom to už následně upravit tak, aby to dávalo smysl, perfektně vystihovalo vizi a odpovídalo naší strategii. Takže za nás vnímáme GPT jako extrémní zrychlení, efektivitu a soustředění se na to podstatné.  

Ivana Karhanová: Můžete dát nějaký konkrétní příklad, co třeba jste zadali? 

Tomáš Hülle: Dělali jsme jeden velice prestižní návrh pro Evropskou komisi, kde textujete například třicet stránek textů. Máte padesát až šedesát otázek, každá musí být na dva až tři tisíce znaků. Hodně často tak přepisujete obdobné verze textu.  

Není nic jednoduššího než zadat ChatGPT nějakou základní myšlenku, vizi produktu. V podstatě mu to vysvětlíte, jako byste to vysvětlovali svému zaměstnanci, čeho chcete docílit v rámci projektu. Následně každou jednu otázku zadáte a podíváte se, co za vás nástroj vymyslí. Je to podobné, jako byste to zadával nějakému stážistovi nebo jinému zaměstnanci. Pak odpověď vezmete, a pokud dává alespoň trošku smysl, upravíte ji. Pokud nedává vůbec smysl, tak aspoň víte, jak to nepsat. 

Ivana Karhanová: Vy jste zmínil jednu důležitou věc. Musíte v podstatě popsat, co chcete. A to je možná klíč k budoucímu použití. Není? 

Tomáš Hülle: Určitě jo. To je role vlastně každého ředitele, každého zakladatele nějaké firmy, každého generálního ředitele. Pokud nemá vizi, nemá produkt nebo ho nedokáže jednoznačně vysvětlit, potom vznikají IT paskvily třeba v rámci developmentu.  

Velice dobře si dovedu představit obavy IT firem, které řeší zadání od velkých klientů. Pokud klient nedokáže popsat, co vlastně chce, potom budete znova a znova a znova předělávat řešení jenom z toho důvodu, že není dostatečně vysvětlené. Není to podle mě žádná novinka, jenom adresát zprávy je v tomto případě jiný. 

Ivana Karhanová: Protože třeba v mé LinkedIn nebo i YouTube bublině se samozřejmě množí příklady používání toho, co všechno vám je ChatGPT schopná vygenerovat. Kolik postů na Instagram, na Facebook, kolik popisků produktů. Nicméně pořád platí, shit in – shit out. Když tomu dám blbé zadání typu: napiš mi tady deset headlinů, tak ty headline budou stejně úplně o ničem. 

Tomáš Hülle: Souhlasím. Pokud chceme vychovávat lídry, a oni nedokážou pochopit, kam vlastně míří, jakou mají vizi, čeho chtějí docílit, ať už budou zakládat vlastní firmy nebo řídit nějaké jiné, tak potom bude platit přesně to shit in – shit out. To znamená, že pokud neví, kam míří, tak můžou mít ChatGPT kolik chtějí, ale nikdy vlastně nedostanou žádnou kloudnou odpověď.  

A proto je základní rolí vlastně i vzdělávání. Umět studenty naučit, aby dokázali přesně komunikovat to, co mají v hlavě. A pokud to dokáží, potom je tento nástroj naprosto úžasný, protože za ně odpracuje vlastně tu rutinní práci, to, co by nemělo žádnou přidanou hodnotu a je navíc ani nebavilo. 

Ivana Karhanová: Pokud ale budou schopní dát jakémukoliv systému precizní zadání, tak znamená, že problematice rozumí. 

Tomáš Hülle: To se asi tak dá říct. Ale pokud máte jednoznačně precizní zadání, tak potom už je otázka, jestli vlastně v případě nových produktů, nezjistíte, že je ta preciznost na škodu samotnému vývoji. Ne vždy si totiž uvědomíte ten konečný stav. Podle mě je to tedy o kombinaci precizního zadání a současně určité míry flexibility v následném developmentu.  

Ivana Karhanová: Když se podíváme na historii inovací ve výuce, v devadesátých letech byla zdrojem informací knihovna. Pak přišel internet a mezitím ještě byly kopírky. Takže jste si tu knížku mohli aspoň zkopírovat, stránky odnést domů. Pak ale studenti začali kopírovat texty z internetu a skládat je dohromady, takže vznikly nástroje, které vám v podstatě odhalí, jestli jste to zkopíroval. A teď máme umělou inteligenci. Jak vy sám vidíte její použití třeba teď ve výuce? 

Tomáš Hülle: To je podle mě otázka, kterou v tuto chvíli neumí nikdo zodpovědět. Včera jsem se například díval na průzkum, který byl napříč americkými univerzitami. Kolik z nich vlastně mají v oblasti GPT nějakou strategii, která se týká použití nejenom vlastně chatů, ale i umělé inteligence. V tuto chvíli pouhých 14 procent ví, jak nakládat s umělou inteligencí v rámci svojí instituce. 

Ivana Karhanová: Někteří ji dokonce zakazují, pokud se nepletu. 

Tomáš Hülle: Zejména v New Yorku a v Seattle. Ale to je podobné, jako když se církev snažila bojovat proti knihtisku někdy před šesti sty lety. Můžou to zkoušet, můžou zpomalit implementaci, ale ve výsledku ten nástroj není možné ani technicky zakázat. V tuto chvíli to jediné, co školy dělají, je blokáda přístupu v rámci školních počítačů, případně školních wifi.  

Ale pamatuju si, myslím, že se jednalo o studenty z Princetonu,  kde vzniklo GPT Zero jako projekt. Obratem dokázali vymyslet velice snadno několik postupů, jak zákazy obejít, od nějaké VPN až po další nástroje. To je jedna linka. 

Vy jste ale také mluvila o softwaru, který by byl schopný nějakým způsobem zachytávat práce tak, jak se to někdy před patnácti lety snažila například Masarykova univerzita. Její systém se tehdy jmenoval, myslím, Vejce k vejci. Otázka je, jestli je vůbec technicky něco takového možné.  

Já sice nejsem technický typ člověka, ale když jsem se o tom bavil s Tomášem Mikolovem, který je považován za největšího odborníka na oblast umělé inteligence nejenom v České republice, ale i globálně. Říkal mi, že takový nástroj si technologicky vůbec nedovede ani představit.  

Ivana Karhanová: Vlastně stačí dát zadání, že se nesmí shodovat více jak x procent textu, že?  

Tomáš Hülle: Nedokážu odpovědět. Asi jo. 

Ivana Karhanová: Když jsme se spolu bavili před natáčením, tak jste zmínil, že umělá inteligence nebo konkrétně nástroj ChatGPT může pomoci unprivileged children, tedy skupině znevýhodněných dětí. Co si pod tím máme představit? 

Tomáš Hülle: Já si to představuji podobně, jak třeba zavádění notebooku nebo počítačů do výuky lidem, kteří nemají finance na to, aby si platili elitní školy, individuální tutoring nebo prostě měli individuální přístup už od ranného dětství. Velice zjednodušeně by se to dalo představit ve Spojených státech, kdy máte nějakou elitní část společnosti, o které se předpokládá, že to dotáhne vysoko, ať se stane cokoli.  

Ve chvíli, kdy dokážete dát víc moci těm, kteří nemají tyto podmínky na začátku, třeba tak, že jim dáte počítače, později internet a přístupy do knihoven, tak oni získají mnohem větší přístup k informacím, k vlastnímu rozvoji a můžou dosáhnout toho, čeho by jinak nedocílili.  

V případě GPT-4... Pokud nástroj nebude zpoplatněný nebo bude zpoplatněný na úrovni, kterou bude schopný například podpořit stát, tak v tu chvíli budou mít studenti přístup k veškerému know how. Mluvila jste o knihovnách, které byly kdysi přístupné jen, pokud jste byla součástí církve nebo nějaké privilegované vrstvy. Toto je právě jiné. Najednou skrze GPT-4 může vzdělání získat vlastně každý. Teď už jde jenom o to, aby člověk dokázal tento nástroj správně využít. 

Ivana Karhanová: A myslíte, že tyto děti by byly znevýhodněné, pokud by neměly přístup k těmto nástrojům? 

Tomáš Hülle: Na sto procent. Vezměte si, jak jsem na začátku mluvil o tom, že jsme dokázali psát návrhy pro Evropskou komisi čtyřikrát až pětkrát rychleji. Pokud student musí trávit čtyřikrát až pětkrát více času na to, aby získal nějakou informaci, tak z podstaty věci je prostě znevýhodněný. 

Ivana Karhanová: Vy spolupracujete s univerzitami, studentům nabízíte pomoc s přechodem do praxe. S čím se současná generace studentů nejvíc potýká? 

Tomáš Hülle: To podle mě strašně moc záleží na oboru. Kdybych to měl hodně zjednodušit, tak je to přístup ke zkušenostem. Globálně spolupracujeme zhruba se sto padesáti univerzitami a to, co univerzity vždycky dávaly, bylo know how nebo vědomosti, které se často čerpají z knížek, takový ten psaný text. A na základních a středních školách se učí, kdy se stala jaká událost, kolik řek patří do nějakého povodí nebo prostě kde leží nějaká obec nebo kolik má obyvatel.  

S postupem času se samozřejmě vědomosti stávají víc a více sofistikovanými, ale to, co univerzity nikdy nedokázaly studentům dávat, a dosud to platí, jsou zkušenosti. A nyní nezáleží na tom, jestli budeme brát studenty architektury nebo podnikání nebo práva nebo čehokoliv jiného. Ale my se vlastně snažíme společně s univerzitami doplnit právě tuto část. To znamená, naše mise je zapojit firmy do vzdělávání, aby studenti dokázali čerpat zkušenosti právě z praxe, od firem, od lidí, kteří ty věci opravdu dělají.  

A teď se znovu vracíme k GPT-4. To je něco, co vám prostě GPT-4 nikdy nedá. Nikdy za vás neimplementuje 25 marketingových strategií. On vám je dokáže popsat. Ale implementací už si budete muset odpracovat sama.  

To je vlastně ta část jako vzdělávání, kde my se snažíme být aktivní a kde jsme v tuto chvíli v kontaktu s Harwardem, s Yalem, máme nejúspěšnější program globálně na UCLA, což jsou všechno top ten univerzity na světě. Snažíme se právě pracovat na tom, aby jejich studenti získávali zkušenosti z praxe. 

Ivana Karhanová: Na druhou stranu to, že studentům chybí zkušenosti, je vlastně jako generický předpoklad toho, kdo je student. 

Tomáš Hülle: To jo, ale současně bez těch zkušeností oni nejsou schopni udělat přesun do praxe dostatečně úspěšný. Pokud jste součást mladé generace v dnešní době, tak se musíte hýbat neskutečně rychle v tom, abyste uspěla. Ta konkurence, brutální, je prostě světová. Musíte mít jako pomaličku dva tři jazyky, musíte mít XY stáží, musíte mít představu o několika různých sektorech. Tím pádem se předpoklad zkušeností posouvá. A to čím dál více do mladých let. 

Znám mnoho studentů, část z nich i mentoruju, kteří prostě v patnácti, šestnácti letech už dělají stáže v IT firmách. Ty stáže získávají díky tomu, že prostě normálně vtrhnou na LinkedIn, napíšou CTO nějaké firmy, jestli by tam nemohli nastoupit, jestli by mu dva dny v týdnu nemohli pomáhat. A tito studenti, kteří získají takové zkušenosti v patnácti letech, jsou násobně v předstihu oproti těm, kterých si říkají přesně takovou tu myšlenku: My jsme studenti, my ještě nemusíme. 

Ivana Karhanová: A když už se bavíme o IT, tak přece jen Adastra je datová firma. Jak vnímáte posun vzdělávání právě v IT? Protože to se vyvíjí neuvěřitelně rychle. 

Tomáš Hülle: Je to tak. Je to paradoxní. Otázka je, co s tím udělá současný trend propouštění v sektoru. IT byl první sektor, který si masivně uvědomil, jaký je nedostatek talentů a vůbec zaměstnanců, kteří jsou schopní pracovat, ať už v oblasti kódování nebo prostě v oblasti dat nebo čehokoliv dalšího. A musel jim jít naproti směrem k univerzitám a musel si tam najít místo, jak spolupracovat s univerzitami tak, aby dokázal zaměstnance nebo kolegy čerpat jako co nejdříve. Ostatní sektory to do určité míry můžou vnímat jako dobrou praxi, právě z pohledu IT.  

Otázka je, jak vyřešit takový ten konflikt, který v tuhle chvíli existuje mezi univerzitami a IT firmami. IT firmy často chodí na univerzity a říkají studentům, a myslí to v dobrém, že vlastně tu školu ani nepotřebují a že když nastoupí do praxe, tak je všechno naučí. To potom vyvolává takový clash mezi školami a firmami. Rolí univerzity nebo ideální cíl je, aby student tam zůstal celou dobu a aby tu školu dokončil optimálně.  

A pokud přijde IT firma a ona to studenta naučí, že vlastně opravdu školu nepotřebuje, tak se potom musí role univerzity nějakým způsobem redefinovat. A vracíme se zase obloukem zpátky k GPT-4, který na univerzity klade obrovský tlak v tom, aby našli svoji roli. Protože nikdo vlastně neříká, že aby univerzita splnila svůj cíl, tak tam ten student musí zůstat do konce studia. 

Ivana Karhanová: Já jsem se o tom bavila s pár lidmi a v podstatě jejich názor byl, že škola vás asi nenaučí ty věci, které potřebujete, ale naučí vás zvládat stres a dá vám nějaký všeobecný rozhled. Vidíte v tom ještě něco jiného z pohledu univerzity, co by měly školy plnit třeba právě v IT? Kde se vlastně znalosti mění tak rychle, že než dostudujete, tak to, co jste se učil v prváku, možná už bude úplně jinak. 

Tomáš Hülle: To první, co jste říkala, byl stres, a to druhé všeobecný přehled, že. 

Ivana Karhanová: Stres a všeobecný přehled. 

Tomáš Hülle: Je to zajímavé, protože mně paradoxně přijde, že já bych u univerzity ani jedno z těchto dvou hodnot neočekával. Přijde mi, že když je člověk v praxi v IT firmě a odpovídá za nějaký projekt, tak úroveň toho stresu vůči kolegům, kteří jsou na něm zodpovědní, je násobně větší než stres z toho, jestli má dobrou známku nebo jestli se připraví kompletně na zkoušku.  

Všeobecný přehled v dnešní době mně přijde, že studenti často získávají všude možně, jenom ne na univerzitě. Univerzita je hodně zaměřená na konkrétní obor. Ale je také pravda, že napříč oborem studenti všeobecný přehled poměrně získají. To bych souhlasil. 

Pro mě osobně je role univerzity ve dvou nebo ve třech klíčových rovinách. První rovina je rozvoj osobnosti člověka po etické stránce. Prostě to, aby z člověka vznikla odpovědná a komplexní osobnost. Druhá významná role, která zafungovala třeba úžasně u mě na Masaryčce, byla inspirace. Potkal jsem tam několik lidí, kteří mě obrovsky jako boostli v rámci zapálení se pro věc, když to řeknu takhle. Radim Polčák, profesor Hajn, to byli prostě úžasní lidé, kteří mě nastartovali na dalších 15 let. To znamená nějaká inspirace.  

A třetí, což ne úplně funguje u českého školství, ale hodně v zahraničí, je vlastně nějaký network zajímavých lidí, se kterými člověk může být v kontaktu a se kterými bude pracovat i do budoucna. To je právě třeba role Harvardu, Stanfordu a dalších elitních škol na západě. Nedá se říci, že každá osobnost nutně bude po studiu ideální vyzrálou osobností. Ale dá se předpokládat, že spousta z těch studentů profesně uspěje. A proto třeba v Americe, jako jedna z klíčových rolí je právě Alumni Network. V České republice se s absolventy pracuje úplně minimálně. 

Ivana Karhanová: Když už jsme narazili na to, s čím se potýkají studenti při přechodu do praxe, často se zmiňuje, že generace Z, tedy ta, která se teď do té praxe dostává nebo v ní už vlastně je, že se jí nechce moc pracovat. Pohled generace ještě starší, než jsem já, teda je, že jsou vlastně docela líní. Jak byste je viděl vy se svou praxí? 

Tomáš Hülle: Já mám štěstí v tom, že vlastně můžu přednášet v rámci projektu Můžeš podnikat. Mám několik dalších středoškolských projektů, kde nejenom že jsem v kontaktu s vysokými školami, ale potkávám se hodně se středoškoláky. A mně to přijde jako naprostý blábol. Omlouvám se, že to řeknu takto.  

Už jenom z toho pohledu, že úplně stejný argument si pamatuju 10 let zpátky. Úplně stejný argument mi říkala generace vlastně ještě předchozí. Přijde mi, že to je něco, co si budeme říkat za padesát let znova, že ta nastupující generace je prostě líná, nechápe, co je důležitý, nedokáže tvrdě pracovat a tak dál a tak dále. Třeba teď mám jednoho studenta a on úplně neuvěřitelný. On vám dokáže za týden nakódovat aplikaci, hraje na housle, do toho dělá dva sporty. Dneska večer máme nějakou akci se Sothebys, kam jsem ho pozval na nějakou uměleckou exhibition, tak prostě přijde a jde networkovat jak nějaký 35letý profík. A ohledně toho, jako že by nedokázal dotahovat věci... Kdybyste viděla tohoto studenta, jakým způsobem právě on tu samotnou aplikaci rozvíjí. Dokáže si říct, hele, tohle neumím, tak já to outsourcuju. Požádá tedy kamaráda a opravdu použije toto slovo. A není to kvůli tomu, že by byl líný, ale kvůli tomu, že je to efektivnější. To, jakým způsobem dokáže současná generace používat mnoho nástrojů současně tak, aby byla zase efektivnější, aby dokázala vyhovět obrovským požadavkům, je neuvěřitelné. 

Divila byste se, co já si třeba dovedu představit, kde může být změna. Tím, jak jsou na ně kladené vysoké požadavky a jak se musí pořád učit víc a víc, tak jsou třeba mladí lidé méně stabilní v rámci zaměstnání. Ve firmě nevydrží 5 nebo 10 let, pokud nedokážete proměňovat jejich roli ve firmě, aby se vlastně pořád něco učili, pořád někam posouvali. Pro tuto generaci je totiž typické, že mají konstantně pocit, že jim prostě ujel vlak. Takže se neustále snaží dohánět, hodně na sobě pracovat. Ale zase samozřejmě je to hodně zobecňující. Určitě najdete líný členy mladé nastupující generace. Ale nemyslím si, že by to byl nějaký zásadní problém. 

Ivana Karhanová: Stejně tak, jak najdete líné členy starších generací. Vy jste mi nahrál na další věc, kterou jsem se vás chtěla zeptat. A to je právě to, co by z vašeho pohledu firmy měly absolventům dát, aby byli pro práci zapálení. Za několik let pro tu stejnou firmu, ideálně. 

Tomáš Hülle: Podle mě se spousta firem na začátku zapomíná ptát na otázku, proč k nim ten student nastupuje. Nebo pokud se na to zeptají, tak je to někdo z HR. Ale vlastně vždy jednou za čas se zeptat zaměstnance, hele jsi spokojený? Rozvíjíš se dostatečně? Je něco, co bychom mohli udělat jinak? Pak se s tím studentem dá velice dobře pracovat nebo s tím zástupcem mladé generace.  

Když víte, jaká jsou jeho očekávání. To nemusí být nutně to, že bude měnit svět. Třeba se prostě chce jen kariérně posouvat a vydělávat více peněz. Potom dokážete krásně nastavit jeho postup napříč firmou. Ale není nic horšího než se na to neptat a pak se divit. Za dva roky ten student bude chtít odejít a už to bude mít v hlavě a bude jen čekat na příležitost, kam přeskočit. 

A v době, kdy máte LinkedIn, máte milion headhunters, kteří loví studenty dokonce i přes Tinder, pak zejména v sektorech, které jsou kompetitivní, toho studenta neudržíte. Dělali jsme nějaký průzkum mezi patnácti sty studenty asi z deseti univerzit v České republice a všichni hovoří o tom, že jako zásadní hodnota pro nastupující generaci je impakt tedy prostě to, co za sebou zanechají. Úplně stejně procentuálně nám ale vyšlo, že je pro ně důležitý plat. To znamená, že bych nepodceňoval takové ty klasické faktory. Bral bych to tak, že studenti chtějí vlastně všechno a firmy se tomu musí přizpůsobit. A pokud to dokážou, student nebo zástupce mladé generace je opravdu nadšený a dokáže fungovat mnohem efektivněji.  

Ivana Karhanová: My jsme začali naši diskuzi umělou inteligencí a nástrojem ChatGPT v souvislosti s tím, co byste na systému vzdělávání zlepšil. 

Tomáš Hülle: No, to je výborná otázka. Jak na ni stručně odpovědět? Kdybych si vyzobl jednu jedinou věc, pak by to byla potřeba víc pracovat na pedagogických pracovnících. Tedy na lidech, kteří budou sami mít zájem se jako rozvíjet, aby mohli rozvíjet dále i studenty. Aby si tito lidé uvědomili, že není předepsané to, že si student musí odškrtávat, že umí poznat všechny prvoky, veškerou floru. Aby tito lidé sami dokázali se studentem pracovat podobně, jako to dělají třeba mentoři nebo koučové.  

A jak toho docílit? Nemám žádný recept na to, jak to přesně udělat. Třeba my, když vzděláváme studenty skrze firmy, tak v těch firmách hledáme lidi, kteří mají takovou tu jiskru v oku. Zajímá nás, zda dokážou svůj obor studentům vysvětlit a mají zájem jim to vysvětlit. U nás to není o tom, že jim zaplatíme XY peněz za to, že jdou přednášet. Samozřejmě, musíme jí dát nějakou odměnu za to, že jdou. Ale potřebujeme hlavně lidi, kteří dokážou tu zprávu správně předat. Potom už je vlastně úplně jedno, jestli se bavíme o GPT_4 nebo se budeme bavit o vlivu sociálních sítí nebo fake news nebo prostě o kritickém myšlení. 

Ty věci, které bude potřeba se naučit, se budou pořád měnit. Já jsem četl na Berkley, kde si svolali partnerské firmy, s nimiž spolupracují v rámci policy hubu. Mimo jiné tam byla firma, která se zeptala v rámci této skupiny, kdy univerzita dá GPT-4 do osnov. A univerzita odpověděla samozřejmě tak, jak by odpovědělo konzervativní prostředí. Víme o tom, pracujeme na tom. Zjednodušeně.  

Ale správná nebyla ani ta otázka ze strany technologické firmy. A to kvůli tomu, že než se ti studenti dostanou do praxe, uplyne dalších pět let. Než budou pracovat jako team leadeři, tak to bude dalších deset. V té době už budeme technologicky fungovat na něčem úplně jiném. Takže ani taková ta reakce průmyslu, který bude říkat, že teď musíme vychovávat kováře nebo teď tady musíme vychovávat instalatéry, je prostě nesmysl. Než tito studenti dorazí do praxe, situace na trhu bude vypadat úplně jinak. 

Ivana Karhanová: Říká Tomáš Žíla, ředitel a zakladatel European Centre for Career Education. Díky, že jste přišel do studia a někdy na slyšenou. 

Tomáš Hülle: Děkuju moc.