-
- Kde je priestor na zlepšenie užívateľského zážitku pri platbách cez internet?
- Ako funguje tokenizácia pri Click to Pay a podobných alternatívach?
- Kedy sa definitívne zbavíme PINu na platobných kartách?
- Akú úlohu budú hrať machine learning a AI pri platbách?
Vypočujte si podcast
Prečítajte si podcast ako rozhovor
Ivana Karhanová: Inovace jako hledání lepší cesty. Inovace jako optimistický pohled do budoucnosti. Inovace jako nástroj překonávání překážek. Adastra a Týden inovací 2022 vám přináší speciální sérii podcastů. Jak se dá vylepšit použití platební karty? Platba mobilním telefonem pomocí NFC, většinou Google Pay nebo Apple Pay, se pro velkou část Čechů stala standardem. Kde je tedy prostor pro zlepšení uživatelského zážitku při platbách přes internet? Ve studiu je proto hostem František Jungr, produktový ředitel společnosti Visa pro střední a východní Evropu. Dobrý den.
František Jungr: Dobrý den přeju.
Ivana Karhanová: Platba mobilem je jednoduchá. Přiložím, zaplatím, případně ověřím pomocí Face ID nebo otisku prstu. Kde proti tomu nejčastěji padají platby při platbách přes internet?
František Jungr: Správně říkáte, že za posledních deset let se podařilo posunout placení v kamenných obchodech tam, kam jsme si asi všichni přáli, aby bylo. To znamená, že jsme v takové situaci, kdy při platbě na placení nemyslíme. A ta platba je velmi jednoduchá, velmi intuitivní minimálně pro 30 % lidí v ČR, kteří dneska platí mobilním telefonem.
To určitě platí. Samozřejmě stále máme ještě velkou část spoluobčanů, kteří platí ať už tradičně plastovou kartou, což znamená, že je tam častější zadávání PINu. Tam je nějaký prostor pro zlepšení, i když bezkontaktní technologie jako taková s tím určitě pomohla.
Co se týče plateb v rámci e-commerce, tam je to složitější a jednodušší zároveň. Je tam mnohem větší konkurence, což znamená, že vymyslet placení v internetovém prostředí je mnohem jednodušší než v kamenných provozovnách. V kamenných provozovnách potřebujete fyzické zařízení, na kterém ta platba následně probíhá. To zařízení musí být certifikované a tak dál.
V internetovém prostředí z tohoto pohledu za posledních i deset let vidíme, že se objevilo mnohem víc druhů plateb. Ne všechny samozřejmě uspěly, a tím pádem je i placení kartou pod mnohem větším tlakem.
Ivana Karhanová: Na druhou stranu ale když chci na spoustě e-shopů platit, tak tam, kde mají Apple Pay – protože já mám iPhone – tak je to úplně super a je mi jedno, jestli platím přes tablet, přes Mac, nebo jestli platím přes iPhone. Ten systém je totožný. Ve chvíli, kdy ten e-shop ale neakceptuje Apple Pay a já jsem někde nucená zadávat kartu, tak už je to občas trouble, protože já tu kartu třeba ani u sebe nemám.
František Jungr: To říkáte velmi dobře. Samozřejmě i já jsem uživatelem Apple Pay a Google Pay a je to moje preferovaná platba. Dneska – a tady spíš používám nějaký odhad – bych řekl, že řádově polovina obchodníků tuhle možnost placení akceptuje, a vedle toho ta druhá polovina, která akceptuje karty jako takové, tuhle možnost v současné době nenabízí, ať už z jakýchkoliv důvodů.
Vedle toho samozřejmě stále máme velkou část obchodníků, kteří neakceptují karty. To si často neuvědomujeme a jsme zvyklí na to, že nakupujeme u velkých jmen, u velkých hráčů, kde to bereme jako samozřejmost. Ale když se podíváme na svět e-commerce v České republice jako celek, tak řádově polovina obchodníků stále nebere karty.
Ivana Karhanová: To znamená, že platíte převodem, nebo dobírkou.
František Jungr: Přesně tak. A zase jsou různé motivace, proč to obchodníci dělají. Někteří to dělají proto, že jsou malí a třeba se jim nevyplatí vůbec se tím zabývat. Někteří to dělají stále z toho důvodu, že mají pocit, že ten náklad, který je s tou platbou kartu spojený navíc, se jim nevyplatí. O tom samozřejmě můžeme taky debatovat.
A je pravda, že v momentě, kdy platíte u obchodníka, který karty přijímá, ale nepřijímá v současné době XP platby, to znamená Google Pay a Apple Pay, tak stále jedete tou starou cestou. To znamená, že u sebe musíte mít fyzicky kartu, nebo minimálně musíte mít banku, která vám umožní zobrazit číslo karty v rámci mobilní aplikace.
Bank, které toto dneska nabízejí, přibývá. Nemusíte mít u sebe fyzickou kartu, musíte mít ale telefon, na němž si zobrazíte kartu a následně přepíšete ty údaje. Pokud tuhle možnost nemáte, tak jste zpátky u fyzické karty, pro kterou si musíte dojít do peněženky a informace z ní opsat a napsat. My si myslíme, že tohle je dlouhodobě samozřejmě neudržitelný systém, na druhou stranu je univerzální a celosvětový.
Je to unifikovaná metoda a většina lidí, přinejmenším uživatelé karet, ví, že na internetu zaplatí. To, že UX toho řešení není dobrý, to už taky víme dlouhá léta. Možná právě s příchodem bezkontaktních plateb je to ještě víc do očí bijící, že najednou je tak jednoduchá platba ve fyzické prodejně a tak v uvozovkách složitá platba tam.
Takže já si myslím, že z tohoto pohledu se bude dít několik věcí. XP platby budou stále dostupnější u víc obchodníků, což se postupně děje a je to jako se zaváděním čehokoliv nového, nějakou dobu to trvá. Zároveň se budou objevovat alternativní možnosti placení, některé spojené s kartou, což samozřejmě je to, co my podporujeme, a některé postavené na account payments, to znamená z účtu na účet, a tu kartu budou do jisté míry obcházet.
Ivana Karhanová: V podstatě asi rok je na trhu Click to Pay, pokud to říkám dobře, kdy by si systém, karetní firma nebo e-shop měly pamatovat kartu. To asi upřesníte vy, jak to funguje technicky. Ale pro uživatele, kteří nemají Apple Pay nebo Google Pay, by to mělo fungovat velmi podobně.
František Jungr: Říkáte to velmi správně. V únoru minulého roku jsme spustili službu Click to Pay, která je přesně zaměřená na uživatele, který z jakéhokoliv důvodu nevyužívá XP, nebo obchodník tuto službu nenabízí. A zároveň máme stále uživatele, který říkají, že si nechtějí dávat kartu do mobilu. Z principu se samozřejmě tahle skupina zmenšuje a postupně se přesouvají, tak jako u každé inovace.
V případě Click to Pay je to tak, že opravdu vy si ukládáte kartu, ale ukládáte si ji u konkrétního obchodníka tak, jak jste byla dodnes do jisté míry zvyklá. Když půjdete na nějakého většího obchodníka, tak nemáte jinou možnost než si u něj uložit kartu. Můžou to být streamovací služby, kde bez karty nemáte možnost je odebírat.
Jsou to mezinárodní hráči, kteří nechtějí řešit specifické způsoby placení v každé zemi. U jiných obchodníků máte jiné možnosti, ale uložit si kartu je přece jenom pohodlné, a pak můžete využít takzvaný One-Click Payments, pokud ta karta už je u toho obchodníka. Nicméně tuto tendenci nebo volbu asi zvolíte u určitých typů obchodníků. Buď tam, kde nemáte na výběr – to jsou ty streamovací služby, anebo u velkých obchodníků, kteří jsou známí, renomovaní.
Nakupujete u nich častěji a v momentě, kdy přijdete ke středně velkému obchodníkovi nebo k menšímu obchodníkovi, nebo někomu třeba i většímu, u kterého ale nenakupujete pravidelně, tak ta tendence, že byste si zrovna u tohoto obchodníka chtěla uložit kartu, bude relativně malá.
A přesně tam cílí služba Click to Pay, kde je karta uložená u platebního schématu, ne u konkrétního obchodníka. To znamená, že je maximálně zabezpečená. My informaci o číslu té karty napřímo s obchodníkem vůbec nesdílíme, a zároveň se zamezuje možnost úniku dat nebo čehokoliv dalšího.
Ivana Karhanová: To znamená, že je to tokenizované podobně jako NFC platby.
František Jungr: Přesně tak. V současné době jak Click to Pay, tak jakékoliv podobné alternativní jsou dneska tokenizované. To znamená, že neodkrýváme šestnáctimístné číslo karty. Ten token může být a často i je specifický pro jenom pro daného obchodníka. Zneužití někde jinde se tak minimalizuje. Službou Click to Pay jsme schopni pokrýt zbytek trhu, kde XP není dostupný, anebo uživatel nepoužívá XP a není to zároveň váš top 3 obchodník, u kterého pravidelně nakupujete a kartu už tam máte uloženou.
A pak ta platba funguje velmi podobně, jako když jste u obchodníka, kde kartu uloženou máte. Dá se říct skoro One Click Experience. Když se na základě toho identifikujete tomu obchodníkovi, v tomto případě payment service providerovi, komu někdo nabízí tu platební bránu, tak vy se identifikujete pomocí e-mailu a na základě toho on si to spáruje s dalšími informacemi. Samozřejmě tam probíhá taky nějaká dodatečná validace, aby opravdu zjistili, že jste to vy a ta platba proběhne bez toho, abyste zadávala 16místné číslo, abyste musela zadávat dodatečné údaje.
Ivana Karhanová: Daří se vám v tomto směru obchodníky edukovat, protože třeba český e-commerce trh je hodně penetrovaný? Konkurence je obrovská, a že budu platit u obchodníka, kde zaplatím jedním klikem a nemusím pokaždé lovit tu kartu o vypisovat tam číslo a datum expirace, je třeba pro mě poměrně důležité.
František Jungr: Myslím si, že je to jako u každé inovace pozvolný proces. Naše ambice byla, že adopce této služby bude rychlejší. Myslím si, že za těch posledních skoro 12 měsíců jsme určitě našli mnohá poučení, jak by se to dalo dělat lépe.
V současné době jsme někde na 70 procentech obchodníků, kteří dneska Click to Pay akceptují. Nicméně nám stále chybí někteří velcí hráči, aby ten systém fungoval a aby jak vydavatelé karet, tak spotřebitelé, kteří tu službu pak používají, byli ochotní naučit se pravidelně tu službu využívat. Potřebujeme nějaké gró trhu a tam dneska ještě nejsme.
Myslím si, že v současné době cílíme na léto letošního roku, kdy si myslím, že se spojí pár věcí dohromady. Jedna věc je to, že bude dostatek obchodníků nejenom v počtu, ale i v objemech. To znamená, že tu službu budou podporovat a nabízet velcí obchodníci a jména, která klasicky skloňujeme. A vedle toho se přidá ta masa, která už tam dneska je, a zároveň banky budou podporovat registraci do Click to Pay, protože registrovat se do každé služby a každého nového servisu je samozřejmě nějaká bariéra.
Čím více bude spolupráce přímo s vydavatelem karty – to znamená v rámci mobilního bankovnictví budete takzvaně pushovat tu kartu přímo do Click to Pay bez toho, abyste se zase museli někde registrovat, vyplňovat údaje – tak tím víc spotřebitelů se samozřejmě do toho zaregistruje.
A otázka ohledně toho, jestli to někteří obchodníci budou preferovat versus to, co dneska už nabízejí, asi to bude mix tak jako vždycky. Určitě budou obchodníci, kteří budou dál preferovat, aby si klient uložil kartu přímo u nich. Nicméně musejí samozřejmě brát v potaz to, že ne každý spotřebitel je ochotný vůbec si kartu ukládat. Stále existuje velká skupina spotřebitelů, která si u obchodníka kartu uložit nechce, ať už z důvodu toho, že pak ztratí, kde ji mají uloženou, nebo že tomu systému zas tolik nevěří.
A i když to nemusí být založené na reálných základech a v momentě, kdy jim řekneme a budeme na ně komunikovat, že to ukládají vlastně u kartového schématu, že s tím obchodníkem data nejsou sdílená a tak dál, tak si myslíme, že se skupina klientů, kteří jsou ochotni si kartu uložit a následně ji použít, zvětší.
Ivana Karhanová: Tušíte, co brání obchodníkům v rychlejší adopci těchto technologií?
František Jungr: Myslím si, že to je kombinace faktorů. Ta platba je jenom malá část celého řetězce, který ten obchodník řeší, a je to ten poslední krok.
Ivana Karhanová: No, a to nejdůležitější, ne? Potřebujete dostat peníze.
František Jungr: Ano, velmi důležitý krok. Ale předtím samozřejmě obchodník musí vůbec zajistit to, aby spotřebitel skončil na jeho webových stránkách, aby si vybral produkt, aby prošel celým flow, tím UX, který on mu nabízí. A ano, ta poslední míle, a možná ani ne míle, ale posledních sto metrů je opravdu o té platbě, takže je to důležité. Nicméně dneska už alternativ, které obchodníci nabízejí, je dostatek.
Jsou tam nějaké služby, které tu spotřebu, tu potřebu nějakým způsobem zajistí. Ale jak jsme si řekli, ten UX není ideální. Takže my si myslíme, že ta adopce se bude akcelerovat s tím, jak se povědomí o té službě bude zvětšovat a tím, jak všechny skupiny začnou přibývat. To znamená, že bude víc registrovaných karet, bude víc obchodníků.
A pak je to samozřejmě i o marketingu, edukaci, které společně děláme, ať už právě s platebními bránami, nebo s vydavateli karet, protože edukace na koncového spotřebitele je nutná. Dneska, když řeknete pravděpodobně průměrnému spotřebiteli, co si myslí o službě Click to Pay, tak pravděpodobně nebude vědět, o čem mluvíte.
Doufáme, že v horizontu dvanácti měsíců, když řeknete – možná ne Click to Pay – ale uložit si kartu u Visy, tak už většina spotřebitelů bude vědět, jakou přidanou hodnotu mu to přinese.
Ivana Karhanová: Tušíte, co naopak nejvíce štve zákazníky při placení na internetu?
František Jungr: Každoročně se na to provádí několik průzkumů. Není to jenom o platbě, je to i o nějaké jednoduchosti a samozřejmě, jako ve všem, o ceně. To znamená, že to není o platbě jako takové, ale je to o tom, najít optimální cenu a pak samozřejmě projít nějakým procesem.
Přibývá uživatelů a je to spíš mladší skupina uživatelů, řekněme osmnáct až třicet let, kteří jsou více odolní proti tomu se někde registrovat. Chtějí někde něco nakoupit, chtějí to nakoupit jednoduše, ale nechtějí procházet nějakou registrací, ať už z důvodu toho, že nechtějí sdílet svoje osobní údaje, nebo že si říkají, že je to jenom jednorázové, anebo proto, že na to nemají čas.
To je takzvaný guest checkout. Myslíme si, že tahle skupina bude narůstat, a tím pádem tomu musíme přizpůsobovat i ten access. A v tom momentě vidíme Click to Pay jako optimální.
Ivana Karhanová: Já jsem sice mimo věkové rozmezí, které jste uvedl, ale moje ochota registrovat se při nákupech je taky malá, protože nevidím důvod. Chci nakoupit a jít pryč a nepotřebuju s tím e-shopem být dál v kontaktu.
František Jungr: Myslíme si, že to určitá bariéra je a že bude narůstat. A pak je to samozřejmě ta platba. Od dobírky dnes samozřejmě odchází čím dál tím víc lidí. Před pěti šesti lety to bylo ještě víc než 50 procent, dneska se bavíme už o číslu pod třicet procent, ale stále je to relativně vysoké číslo. I když argument, který často používají, je, že chtějí zboží nejdřív držet v ruce, než ho zaplatí.
Je to trošku liché, protože sice můžou držet v ruce nějaký balík, ale nevědí, co v něm je, nevědí, jaká je kvalita zboží a tak dále. A nemůžou využít služby, které jsou spojené s platbou kartou jako je charge back, tedy že v případě, že doručené zboží nebo ta služba neodpovídá tomu, co bylo domluvené, tak můžou to zboží reklamovat.
Takže spíš je to nějaký zvyk, který tady přetrvává, ale postupně se snižuje nejen v ČR, ale v centrální Evropě všeobecně. Podobný systém funguje v Polsku, na Slovensku, Rumunsku a dalších zemích, a všude vidíme, že to číslo rapidně a každý rok klesá.
Ivana Karhanová: Myslíte, že přijde doba, kdy se definitivně zbavíme PINu na platebních kartách?
František Jungr: Myslím si, že přijde, ale rozhodně se nebavíme o horizontu pár let. Tak jako zase každá věc potřebuje čas. V těch platbách to platí často dvojnásob, protože jde o peníze. A když jde o peníze, tak jsme dvakrát opatrní. Myslím si, že co se týče z pohledu placení ve fyzických obchodech, protože u PINu se nebavíme ve světě e-commerce, tak to bude s příchodem a další akcelerací biometrie.
Dneska, jak už jsme tady zmínili, když platíme pomocí XP, tak PIN nezadáváme. Je to buď otisk prstu nebo obličej. Dneska se bavíme o třiceti procentech, jak jsem zmiňoval v rámci ČR. Je dobré říct, že Česká republika je evropský lídr, co se týče proporce mobilních plateb na celkových jako platbách. Na druhou stranu nejsme lídr v tom ve smyslu, kolik se zaplatí celkově platebními kartami.
V tom vedou skandinávské země, kde se v současnosti 80 procent veškerého retailového obchodu platí platebními kartami. V ČR se pohybujeme tak někde mezi třiceti čtyřiceti procenty, i když to zase každý rok stoupá. Proto jsme lídr právě v proporci mobilních plateb, ne ale v proporci toho, co se platí. Čím víc se tohle číslo bude zvyšovat, tím míň bude potřeba PIN.
A druhá věc, kterou je dobré zmínit, je, že většina evropských zemí v rámci covidu zvedla limit, u kterého nemusíte zadávat PIN. V ČR je to 500 korun, když platíte kartou. Já už si to skoro nepamatuju, protože plastovou kartou skoro neplatím, ale když platíte plastovou kartou, tak nad 500 korun zadáváte PIN a plus zadáváte PIN v případě, že přesáhnete nějaký kumulativní limit, který máte na kartě, ať už počet transakcí nebo nějakou částku.
Ve Velké Británii je v současné době 100 liber, to znamená dva a půl tisíce korun. Ve většině evropských zemích je to dneska 50 eur, tedy řádově ekvivalent dvanácti set korun. Česká republika v současné době zůstává se svým limitem skoro nejníž, a tím pádem potřeba zadávání PINů je častější než kdekoliv jinde v Evropě. My doufáme, že se nám v letošním roce podaří ten limit i v Čechách navýšit, tak aby zase ta pohodlnost a se zachováním bezpečnosti zůstala. Tím pádem ubude počet zadávání PINů.
Nicméně to vymizení bude souviset až s přechodem na XP, anebo s přechodem na to, o čem se často bavíme – že ten svět mezi e-commerce a fyzickým Card Present se začíná prolínat. To znamená nejenom, že si koupíte něco online, ale pak to vyzvednete ve fyzické prodejně, anebo si něco vyberete ve fyzické prodejně a pak vám to přijde online. Ale i ta platba se začne tady slévat dohromady a bude to tak, že sice nakoupíte ve fyzické prodejně, ale může tam proběhnout platba pomocí e-commerce s tím, že karta je někde uložená, jste někde registrovaná, a to se ani nebavím o futurističtějších scénářích jako je Amazon Store, kdy vejdete do obchodu, naberete zboží a platba proběhne někde na pozadí.
I takové máme nejenom v Americe v Amazon Storu, ale třeba v Polsku je několik takových případů. V Čechách to jsou spíš ojedinělé ukázky. Nicméně to, že platba proběhne čistě v e-commerce, přestože jste ve fyzické prodejně, se bude stávat čím dál častější. A pak samozřejmě ověřování bude spojené ne s PINem, ale už se způsobem platby, který využijete.
Ivana Karhanová: Vy jste během hovoru několikrát zmínil slovo bezpečnost a obavy zákazníků při placení kartou. Fakt je, že bezpečnost za poslední roky, aspoň z mého pohledu, dosahuje extrémních hodnot. Vysvětluju si díky tomu i to, že podvody se přesouvají ze zneužití karty na to, že vy tu kartu vlastně dobrovolně zneužijete sám. Jaké jsou trendy v tomto směru? Nejsme už na hraně toho, co jsme schopni u uživatelů ohlídat?
František Jungr: Nevím, jestli jsme na hraně, ale je potřeba říct, že bezpečnost v centrální a východní Evropě je na vysoké úrovni a zneužití karty nebo takzvaný fraud je v našich zemích velmi nízký v porovnání se zbytkem Evropy, a to ani nemluvím o státech mimo Evropu. Je řádově třeba pětkrát až desetkrát nižší co se týče oblasti fyzického placení a třeba dvakrát až třikrát nižší, co se týče e-commerce.
Ivana Karhanová: Čím si to vysvětlujete?
František Jungr: Je to dané různými faktory. Je to dané 3D, tedy dodatečnou validací, která nás sice do jisté míry často obtěžuje, ale je důležitá.
Ivana Karhanová: To je to, že potvrzuji platbu na mobilu prstem, anebo kódem.
František Jungr: Což jste vy, která to potvrzuje tímto způsobem a my doufáme, že takových spotřebitelů bude přibývat. A banky dneska nabízí často klíče, kterými tu službu sledujete. Nicméně historicky to byl 3D kód, který vám přišel esemeskou do mobilu, a vy jste ho pak následně někde opsali. Ne příliš pohodlný způsob, ale z pohledu bezpečnosti docela dobrý.
Penetrace těmito službami zase v Čechách a ve střední a východní Evropě byla a je velmi vysoká v porovnání se západní Evropou, která do toho byla do jisté míry natlačená až regulací PSD2, která jim tohle nějakým způsobem přikazovala.
Takže je to o nějaké dlouhodobé zvyklosti, dlouhodobém naučení a možná i nějaké opatrnosti, která tady nám může být vlastní a která je s tím nějakým způsobem spojená. Zneužití karty v Čechách je tedy velmi nízké. Doufáme, že na té úrovni zůstane a samozřejmě se pro to dělá maximum. To je právě ta tokenizace, která se před lety zavedla, i když je často používaná jako nový pojem.
Ale bavíme se o tom, že ta služba existuje řádově sedm let, kdy původně to bylo primárně spojené s XP a dneska je to o tom, že se snažíme tokenizaci rozvinout všude, kde se platí kartou, a tím pádem není potřeba, aby se to číslo někde zaznamenávalo, aby někde putovalo. A tím se opět zvyšuje ta bezpečnost.
Ivana Karhanová: Tam, kde tyhle možnosti dodatečného ověření nebo potvrzení nemáte, tak máte nástroj, jaký já si představuji? Že nad tím běží nějaké brutální machine learningové algoritmy, které hledají nějaké abnormality?
František Jungr: Je to tak. Pro některé spotřebitele je to strašák, protože si říkají: Ježišmarjá, co se někde děje s mými daty? Nicméně ta data jsou samozřejmě anonymizovaná, jsou velmi dobře zabezpečená a ano, opravdu nad tím běží obrovská mašina, která analyzuje miliardy, případně biliony transakcí, které probíhají, a na základě toho analyzuje, jestli se každá transakce nějak vymyká z toho, jak by měla vypadat, kde by měla probíhat, a tím pádem pak odbourává následnou nutnou validaci.
A to už je samozřejmě pak vždy na rozhodnutí každé banky, každého vydavatele karet, jak moc chtějí použít dodatečnou validaci, nebo ne. A samozřejmě hledají balanc mezi bezpečností a pohodlností tak, aby ty platby nebyly zneužívané, ale aby byly pro uživatele pohodlné. Hraje v tom roli ještě jeden faktor, a to je uživatel sám, protože někteří uživatelé, pokud nedělají dodatečnou validaci, tak se dostanou do nekomfortní zóny.
Říkají: Já pokaždé tu platbu validuji, a najednou to po mně tu platbu nechtělo validovat. To znamená, že si musíme dávat pozor nejenom na teorii bezpečnost versus pohodlí, ale i na to, na co jsou uživatelé zvyklí. Někteří uživatelé, kteří jsou zvyklí validovat každou platbu, tak je to pro ně nějaké ubezpečení, nějaké pohodlí, kdežto pro někoho jiného je to něco otravného, co musí udělat. Takže najít balanc není vůbec jednoduché, ale trend je jasný.
Bude směřovat k využívání machine learning, artificial intelligence, která běží nad těmito platbami, a banky následně můžou tyto informace využít třeba v podobě našeho kódu nebo čísla, která banky společně s transakcí používají. A na základě všech transakcí, které vidíme, tak ten kód říká, jak ta platba je riziková.
A ta banka se na základě tohoto čísla, které je od jedničky do stovky, může rozhodnout, jestli bude využívat dodatečnou validaci, nebo ne. A zároveň samozřejmě to kombinuje s tím, co má in-house, to znamená dodatečná data a věci, které s tím spojí, a tím pádem se dostáváme do relativně bezpečné zóny.
Ivana Karhanová: Otázku, kdy skončí PIN, už jsme probrali. Kdy podle vás skončí fyzicky karty, jestli skončí. Ale já ty karty nepotřebuju fyzicky.
František Jungr: Já je třeba taky nepotřebuji. Občas se mi stává, že musím plastovou kartu vytáhnout někde u bankomatu. A tam mám velký problém si pak vzpomenout na PIN, který k té kartě mám, protože jsem ji pravděpodobně dva měsíce nevytáhl. Čím dál víc bankomatů je zároveň bezkontaktních, takže jde vybrat peníze právě s tím mobilem.
Takže si myslím, že pro část uživatelů plastové karty už skončily. Na druhou stranu, když cestujete, tak se nemůžete spoléhat na to, že všude bezkontaktní svět funguje tak skvěle jako v Čechách, anebo možná v centrální Evropě všeobecně. Bez plastové karty prostě vyjet nemůžete. Ovšem když cestuji do Polska, kam jezdím pravidelně, tak vím, že bezkontaktní technologie tam funguje jako v Čechách, a plastovou kartu nepotřebuji.
Ale když vyjedu do Itálie, do Německa nebo mimo Evropu, tak už se mi samozřejmě stává, že ne ve sto procentech případů se dá využít. Z tohoto důvodu plastová karta zřejmě zůstane relevantní minimálně pro část uživatelů, kteří cestují, a ještě po velmi dlouhou dobu. A tam je ten druhý rozměr celkového posunu k bezhotovostní ekonomice.
Jako příklad se často uvádí Skandinávie, kde řeší opačný problém, a to jak zachovat hotovost, a řeší zákony na zachování hotovosti a podobné věci, i když to se objevuje i u nás, asi trošku předčasně. Myslím si, že ten trend bude pokračovat, bude přibývat lidí, kteří nepotřebují plastovou kartu a mají ji zároveň jenom v mobilu. Ale bavíme se v horizontu následujících deseti let, kdy si myslím, že může nastat nějaká zásadnější proměna, že bychom opravdu plast nebo hotovost vůbec nepotřebovali. Každý z nás má nějakou zkušenost.
Bavili jsme se tady před pořadem o cestování, kdy člověk někam přijede. Mně se stalo nedávno v Německu, když jsem byl na Šumavě a přejížděl jsem přes hranice, a najednou jsem měl 20 eur v peněžence a zjistil jsem, že za hranicemi v Německu jsem nikde nebyl schopen zaplatit kartou. Najednou to byl problém, protože jsem vůbec něco takového neočekával.
Takže jsou místa, jsou země, jsou lokality, kde stále karta není standardem, a tím pádem člověk musí mít ať už plastovou kartu v případě, že tam není bezkontaktní terminál, anebo musí mít stále tu otravnou hotovost, která není úplně nejpohodlnější způsob.
Ivana Karhanová: Díky za rozhovor. To byl František Jungr, produktový ředitel společnosti Visa pro střední a východní Evropu. Díky, že jste přišel do studia.
František Jungr: Děkuji mockrát.